Všichni jsme se o něm učili, všichni umíme zazpívat nápěv z Vltavy (ostatně je to rozhlasová znělka a taky jinak posazená melodie písně Kočka leze dírou), známe prezidentskou fanfáru ze Smetanovy Libuše a víme, že Smetana k stáru ohluchl, aniž by přestal skládat. Co ještě?

 

Začněme v dětství: Věděli jste, že Smetana měl asymetrickou lebku? Zjistilo se to při výzkumu jeho ostatků – pravá strana skladatelova obličeje byla výrazně menší. Jako příčinu uvedli vědci tzv. osteomyelitidu (z infekce v kosti vznikající infekční zánět, při kterém dochází k odumírání částí kostí z důvodu přerušení jejich zásobování krví). Tento zánět prodělal Smetana pravděpodobně v dětství poté, kdy byl během pobytu v Jindřichově Hradci při dětské hře zasažen do obličeje střepy a nečistotami při explozi láhve se střelným prachem. Rány mu navíc byly vymyty znečištěnou vodou z rybníka Vajgaru. Po tomto úrazu u něj došlo i k přechodné ztrátě sluchu – kvůli třesku mohlo dojít k poškození ušních labyrintů. Osteomyelitida měla pak za následek zpomalení růstu pravé poloviny obličeje a její deformaci, což se Smetana zřejmě později snažil zakrýt plnovousem. 

Ostatně Smetanovo dětství nebylo procházkou růžovým sadem. S rodinou se často stěhovali, rok 1836 je zastihl v Jihlavě, kde se Bedřich marně snažil dostát nárokům školní docházky. V pololetí téhož roku byly na jeho vysvědčení k vidění pouze samé nedostatečné. Rozzuřený otec mu zakázal hudební produkci do doby, než se synův prospěch zlepší. Následovala změna gymnázia, návrat do primy a pozvolné zlepšení výsledků. Gymnaziální studia nakonec stejně nedokončí, prchá do Prahy a věnuje se výhradně hudbě. 

 

Dále je zajímavé, že tento gigant české hudby měl nápadně malou a útlou postavu, měl téměř ženské ruce, což mu při hře na klavír asi příliš nepomáhalo. Měřil kolem 165 cm a byl silně krátkozraký. Navíc byl podle vzpomínek svého vnuka chlupatý doslova „po celém těle“. Přesto byl vyhledávaným společníkem s velkým úspěchem u žen.  Podle současníků byl mírné, tolerantní povahy, skromný a hovorný, s talentem vypravěče. Z kritiky si hlavu nedělal. K jeho zálibám patřily hony (neobvyklé u hudebního skladatele, že?), střílet se učil už od jedenácti let, byl taky vynikající tanečník a obliboval společenské hry. Skládal dopoledne, rád jedl škubánky a pil mělnické víno. 

V průběhu života se pak u skladatele vyrojily další obtíže: kromě ohluchnutí to byla dále postupná ztráta imunity, alergie, krční katary, zvracení, závratě, paradontóza, úporné bolesti zubů a dále i psychické potíže a bolestivý zánět kůže (furunkly). V posledních letech života pak Smetana trpěl sluchovými halucinacemi, výraznými poruchami paměti, jeho řeč byla paralyticky rozpadlá, často byl zmatený, roztržitý, dělal si nesrozumitelné poznámky, měl nestabilní chůzi, často padal, byl i agresivní (ničil nábytek i své vlastní práce, ohrožoval pistolí blízké osoby). V posledním roce života už musel být pod stálým dohledem.

Za jeho pozdním „řáděním“ část odborné obce vidí progresivní paralýzu, „lidově“ nazývanou syfilis, ke které Smetana přišel patrně v důsledku svého nezřízeného sexuálního života. Nebyl samozřejmě, jediný, vzhledem k tehdejším hygienickým standardům a úrovni medicíny nebylo o paralytiky nouze.  

 

Po přečtení takového „chorobopisu“ je až s podivem, že za sebou dokázal zanechat tak olbřímí dílo. Nicméně se tak stalo a Smetana byl ještě za svého života vyhlášen největším skladatelem českým. Což samozřejmě – jsme v Čechách – vedlo k nárůstu počtu jeho odpůrců. 

 

O jeho talentu nebylo sice od počátku sporu, ostatně on sám si do svého deníku v roce 1843 zapsal: „Jednou budu v technice Lisztem, v kompozici Mozartem.“ Žil ale v dobách, kdy se vážná hudba a její směřování ještě probíraly v novinách. Smetana měl na svém vrcholu řadu příznivců, ale taky mnoho protivníků, vesměs uražených Smetanovou kritikou či odmítnutím. Oba tábory se pak vzájemně hádaly skrze novinové články v Národních listech (pro) a Pokroku či Osvětě (proti). Šlo samozřejmě o téma politické, neboť jak praví odborné texty: „Žádný jiný český skladatel nespojil své veřejné působení a svou tvorbu s aktuálním společenským a hudebním děním tak pevně jako Smetana…“

 

Jak to ale bývá, trvalo dlouho, než se Smetana prosadil v Čechách, dlouhé roky působil ve švédském Göteborgu. Češi ho ale nakonec přijali a byl – po Františku Palackém – druhým, kdo poklepal na základní kámen Národního divadla, a to se slovy: V hudbě život Čechů…

 

Pak už následovala sláva, úspěchy a taky strasti spojené se zhoršujícím se zdravím. Ostatně na začátku zmíněnou Vltavu složil už po celkové ztrátě sluchu.

Dožil v ústavu pro choromyslné.