Jak jste se dostala k tanci a baletu?

Já jsem z Liberce, a ještě jsem ani nebyla ve škole, když mě maminka vzala do „zušky“, abych si vybrala kroužek. Dole v atriu byl stoleček, kde nabírali na balet. Tenkrát jsem se mámy ptala, co to ten balet vlastně je. Máma mi to stručně popsala, zaujalo mě to a začala jsem tam chodit. Balet s malýma dětma je ale hrozná nuda. Nemůžete rovnou točit piruety, nebo skákat na špičkách. Místo toho jsme přišly a válely se, dělaly techniku na zemi, a to mě strašně nebavilo. Takže jsem vždycky přemlouvala mámu nebo tetu, které mě tam vodily, abychom šly radši do cukrárny. A přestala jsem tam chodit. Až jsem jednou potkala paní učitelku z baletu. Poznala mě a řekla mi, že mi to šlo a měla bych zase začít chodit. A když mi někdo řekne, že mi něco jde, tak jdu a dělám to, takže jsem znova začala. V šesté třídě mi řekli, že bych měla zkusit konzervatoř. Do tří neděl jsem byla v Praze na konzervatoři.  

Takže vy jste ten typ, co potřebuje chválit, aby něco dělal?

Spíš o sobě hodně pochybuju. Pořád se lidí ptám, jestli je to dobrý, akorát, jestli to není trapný, takže když mi někdo vyloženě řekne: tohle jo, tak se toho chytnu. A jsou lidi, jejichž názoru si vážím víc než názoru jiných.

Jak to probíhalo na konzervatoři?

Přijdete tam a nevíte, do čeho jdete. V jedenácti letech člověk nemůže mít představu o tom, co to znamená být profesionální tanečník. Dost velké části dětí škola to nadšení sebere a musím říct, že i já jsem někdy zapomínala na to, že to dělám, protože to mám ráda. A musela jsem to zpětně v sobě najít a samu sebe přesvědčit.

Čím to je?

Je to dril a dřina, které umoří radost. Jsou to detaily a věci, na které se ve škole klade důraz a člověk vyleze a zjistí, že o to tolik nejde. Že třeba chuť do práce je mnohem důležitější než fyzické možnosti, když to zjednoduším. Už na škole jsou holky vystresované, že nezvednou nohu až za hlavu, místo toho, aby to nadšení přenesly na jeviště. A to je strašně vidět. Já s tím taky měla problém, kazila jsem, byla jsem vystrašená. Teď to mám kolikrát naopak, užívám si to, s praxí jsem na to přišla.

Kdy vás začal balet definitivně bavit?

S vystupováním. Jakmile jsem objevila jeviště, začalo mě to bavit. Tohle člověk taky objeví na konzervatoři. Jakmile člověk začne vystupovat, je to obrovská motivace. Pokud teda nebojujete o roli s kamarádkou, to je trochu demotivační.

Jak vlastně funguje kamarádství mezi baletkami?

Je to případ od případu. Jsou baby, co si to dokážou vzájemně přát. Já mám třeba v Laterně kolegyně, které alternuju hrozně ráda, protože při tvorbě představení nemáme potřebu se za každou cenu vždycky cpát do první řady a prosazovat se na úkor ostatních. Jsou ale samozřejmě holky, které to za potřebí mají. Myslím si, že obsazení se má dělat podle toho, jak kdo dokáže zatancovat a zároveň podle toho, jak kdo působí na jevišti. Když vidím, že se role obsazují podle toho, kdo chodí se šéfem na pivo, tak mě to trápí. Ale už jsem si zvykla a naučila jsem se nad to povznést.

To je určitě lepší než zahořknout…

To je nejhorší! Zahořknutí totiž žere vůli, a to je blbý. Vůle je to nedůležitější, co člověk musí mít, aby tohle vydržel dělat.

Co se dělo po škole?

Měla jsem štěstí, že si mě vybral pan ředitel Slavický, který šéfuje Bohemia Baletu. Po necelé sezóně jsem se dostala do Laterny Magiky do představení Human Locomotion, což považuju za nejlepší představení, které teď v Laterně je. To mi dalo opravdu hodně, naučilo mě to nebát se jeviště, protože tam se hraje hodně oproti běžnému baletu. V Laterně už jsem sedmou sezónu.

A jak jste se dostala k účinkování v Hybernii?

V Hybernii jsem od dubna 2018. Do té doby jsem o ní hrozně moc slyšela, protože tam tancovaly spolužačky ještě na škole. Já jsem za nima chodila a pořád se ptala, jestli někoho nehledají, nepotřebují a loni na jaře si na mě konečně vzpomněli a začala jsem tam hrát. A je to pro mě super, protože klasické role nikde jinde nehraju.

Co to obnáší, když se chce tanečník posunout dál?

Chce to udělat nějaký konkurz, což je dost složitá věc. Pokud chcete být přímo zaměstnanec, tak musíte být v baletu Národního divadla. Všude jinde fungujete na dohodu, na smlouvu a musíte se hodně otáčet. Já třeba ještě učím. A když má člověk, tak jako já, prořízlou hubu a řekne všechno, co se mu nelíbí, tak se mu dost příležitostí zavírá. Dostat práci přes konkurz venku je taky dost složitá věc.

Zkoušela jste to?

Loni jsem jela do Londýna. Ubytování, letenky, pobyt… to všechno si musíte zaplatit. Přijdete na konkurz a dají vám číslo 628. Na sále je třicet lidí a vy máte dvacet minut, abyste se předvedli. Přijdete druhý den, zase zatancujete, to už to proházejí a prosejou a po třech dnech, kdy nás zbylo pár desítek, prostě jen neřeknou vaše číslo. A to je všechno. Žádná zpětná vazba, žádný pohovor…. Tak se sbalíte a jedete domů.

Co vlastně tanečníka přiměje k tomu, aby se dal na balet, když je to taková dřina?

Klasika je strašná dřina. Na konzervatoři vás ale ke klasice vedou a platí tam, že jsi tak dobrá tanečnice, jak dobře umíš baletit a já jsem moc ráda za to, co mi konzervatoř dala. Pokud se rozhodnete zůstat baletkou, tak musíte hladovět celý život, musíte strašně dřít a překonávat šílenou bolest, ale zároveň je to nejjednodušší pohybová geometrie. Máte tam pět pozic nohou, všechno musí být vytočené, nohama se pohybuje dopředu, do strany, dozadu na různé variace a existuje asi pět pohybových prvků, ze kterých vychází celý pohybový slovník baletu. A zároveň je tam jasný cíl, jasný tvar, kam se ty holky snaží dostat. Nejvytočenější, nejdopnutější, nejzvednutější, nejvíc piruet… Samozřejmě je tam i nástavba, která pak odlišuje baletky od primabalerín, ale geometrie je pořád jasná. A to je možná to, co mě na klasice tolik nebavilo, nebo proč jsem odbočila do současného tance.

Co si pod pojmem současný tanec mám vlastně představit?

Existuje moderní tanec, který kdysi odbočil od strohosti klasického tance. Ten už byl v té době jen o tom, kdo vyskočí výš a kolik udělá piruet. Vytratila se romantika, jemnost. Začalo se přemýšlet nad tím, že člověk na jevišti může přiznat váhu a s tím současný tanec pracuje.

Pardon, přiznání váhy znamená přesně co?

Baletky mají vypadat, že všechno dělají lehce a nic je to nestojí. V baletu se pořád musím držet nahoře, musím dělat dojem, že tělo je lehké, ale v současném tanci se přizná, že tělo něco váží. Pracuje se s váhou, pracuje se na zemi… Pracuje se s tak zvaným off balancem, bytím mimo osu. Když budete v baletu mimo balanc, tak upadnete a něco se vám stane, v současném tanci je to běžně používaný prvek. Pro mě je současný tanec oproti baletu mnohem víc 3D.

Takže současný tanec je volnější, svobodomyslnější, méně svázaný…

Přesně tak. V klasice jsou věci dané. Můžou se upravovat drobné nuance, ale prvky zůstávají stejné a arabeska je vždycky arabeska. V současném tanci je to trošku něco jiného.

Životosprávu máte ale stejně přísnou, ne?

Nevím, jestli zrovna já jsem odborník na životosprávu. Nemám problém povečeřet pivo, nebo čtyři. Člověk si ale na tělo musí dávat pozor. Já jsem schopná se přecpat v KFC, ale pak mi není úplně příjemně. Takže se učím, že když mám večer představení, tak si nepomůžu tučným těžkým jídlem. Dám si polívku, jdu si lehnout, na cestu si dám jablko nebo salát a můžu jít hrát. A pomůžu tím sama sobě, té mašině, která to potom odmaká.

Jaké je největší klišé o baletkách a tanečnicích?

To, že je to jednoduchý…

To si snad nikdo nemyslí!

No… My třeba máme fyzický záhul podobný jako sportovci a já vždycky říkám, že rozdíl mezi námi a fotbalistou je, že fotbalista si může na hřišti odplivnout a vypadat, že je unavený. Můj divák nesmí vědět, že mě něco bolí, nebo že mě něco trápí. Já jsem nedávno prodělala chřipku. Probudíte se, všechno vás bolí, máte svalovici, nemůžete nic, tak se vezmete ibalgin a hroznový cukr a jdete, protože víte, že divákovi v hledišti je to jedno. Kdybych si v polovině adagia vytáhla z kostýmu kapesník a vysmrkala se, nebo si odplivla hlen jako ten fotbalista na hřišti, tak dostanu pokutu jako blázen. Tohle klišé hodně funguje.

Oproti fotbalistům navíc máte ještě tu nevýhodu, že sice jdete do důchodu v přibližně stejném věku, ale nemáte vyděláno…

Když bych si teď, nedej bože, při představení zlomila nohu a nemohla tancovat, tak půjdu na úřad práce a tam mi řeknou, že nemám kvalifikaci na nic jiného a pošlou mě buď do zušky učit, čímž se uživit nedá, nebo do Lidlu za kasu. A člověk může stát deset, dvacet, třicet let na prknech Národního divadla, a pak skončí na pracáku. Není to dobrý a není to lehký.

Jaká je úroveň českého baletu?

Co se týče baletu Národního divadla, tak tam je úroveň velmi vysoká. I v zahraničí má tenhle soubor dobré jméno. Jiné soubory…? 420 People je skvělý soubor, ale před osmi lety měl lepší zvuk. Když tancuju v zahraničí a přijedu zpátky, tak tu východní Evropu tu vnímám strašně moc. Jsme tu knedlíci a je to tu takový udušený.

Vy jste tancovala i v Číně, tam to vypadá jak?

Já jsem udělala konkurz do souboru, který sídlí v Amsterodamu, ale vede ho Číňan. Představení bylo o dvou tanečnících, jednom violoncellistovi a o kombinaci s tradiční čínskou operou, což je pro Evropana dost náročná muzika. Musím říct, že jsem se v Číně hrozně dobře vyspala, protože jsme tam byli dlouho a moc jsme nezkoušeli. Poznala jsem tam čínské poměry a můžu říct, že tendence, že bychom se s Čínou nemuseli úplně kamarádíčkovat chápu a přijímám za své. Oni se chovali hrozně vstřícně, ale zároveň bez špetky empatie. Na jevišti jsem si přišla, jako když jim vadím. A to jsme přitom měli strašný úspěch! Jsou ale úplně jiní a pocit, že si s nima někdy porozumíme, je iluze.

Jak mezi baletkami funguje kanadský humor, naschvály a odbourávačky?

To miluju! Když se při představení něco trochu pokazí, člověka to strašně nabije. Je to lepší, než když to odkroutíte jako robot. Ale když se odbouráte na jevišti, tak je to strašně těžké udržet. Mně se stalo na Labutím jezeře, že jsem při piruetě kopla kolenem kolegu strašným způsobem do koulí. On jenom kvíkl a já jsem doslova vyprskla. Slyšet to muselo být tak do pátý řady. Takovéhle drobné věci jsou super. Nebo kanadské žertíky, když uděláte něco, co divák nevidí, ale tanečník ano, to dodá představení život a je to skvělý. Člověk si jen musí dávat bacha, aby to nebylo moc.

Proč učíte?

Na konzervatoři jsme měli pedagogickou praxi. Na konci studií jsme už pro začínající tanečníky uspořádali workshop, který fungoval. Já jsem začala učit děti, hlavně kvůli penězům, ale začalo mi to vadit, lepší je učit teenagery, ti už aspoň mají motivaci. Když vám někdo dá do třídy patnáct holčiček z prvního stupně, které dělaly gymnastiku a chtějí mít baletní průpravu a ty holky neumějí ani vyskočit… Dneska třeba děti neumějí ani vyskočit, jsou na to čím dál hůř. Dát nohy k sobě a pérovat v kolenou, to už je problém! Rozeběhnout se a vyskočit? To už dneska děti neumějí. Samozřejmě to generalizuju, ale těch pět let, co jsem učila, jsem pozorovala, jak to jde od desíti k pěti.

A co byste teda poradila rodičům holčičky, která touží po baletu?

Aby se o to zajímali a do ničeho dítě nenutili na sílu. Aby se nesnažili být chytřejší než ten pedagog, což je problém ve školství vůbec. Aby se zajímali, aby jí pomáhali, aby si s tou holčičkou nejdřív sedli, pustili si youtube a podívali se, jak vypadá hodina profesionálů, jak vypadá Labutí jezero, co to obnáší. A ne že půjdou rovnou do krámu a koupí špičky. A ať to dítě podporují! Nám třeba říkali, ať si pustíme večerníček a celý ho zkoukneme v provaze. To má něco do sebe! A kdokoliv začíná s tancem, musí se naučit rozlišovat mezi dobrou a špatnou bolestí. Kdy je bolest dobrá, protože co bolí, to sílí, a kdy už začíná nějaký problém. A všechno stojí čas, nikdy nebude nic hned!