Mladý Petr byl citlivý chlapec zmítaný neurózami, pro které neměl jeho otec pochopení. Stejně jako pro jeho hudební vášeň a fakt, že hoch začal na klavír hrát už ve čtyřech letech. Čajkovskij senior – sám postižen technickým vzděláním - si pro svého Péťu představoval dráhu státního úředníka, a proto ho v deseti letech poslal do Petrohradu do školy pro nižší šlechtu. Dosáhl tak ale pouze dvou věcí: Petr Iljič na internátu zjistil, že je na kluky, a zároveň objevil svět divadel, koncertních sálů a velkého světa umění. Když Petrovi v jeho čtrnácti zemřela matka, byl jeho osud zpečetěn. Školu s právnickým zaměřením sice dostudoval, vzápětí se ale začal plně věnovat klavíru. Citlivý, zmítaný depresemi, sám ve velkém městě vložil všechna svá traumata do hudby, která ale vůbec není nervní, naopak, je melodická, melancholická, mírná… Stejně jako Čajkovského povaha.

Petr Iljič nejspíš opravdu nebyl rebel a rozhodně se nehodlal smířit se svou homosexualitou. Patrně ve snaze ji „rozběhat“ se dokonce oženil, ovšem, světe div se, bez velkého emočního úspěchu. S ženami si zkrátka nerozuměl.

Toto „selhání“ ovšem ještě více posílilo jeho deprese, které se vyvinuly ve vážné nervové onemocnění. I to přispělo k tomu, že zemřel mlád padesát čtyři let. Údajně na choleru, i když mnozí spekulují o sebevraždě. Nebylo by divu. Co ovšem udivuje, je fakt, že muž zmítaný démony vytvářel tak jemnou a klidnou hudbu, jako ta doprovázející balety Labutí jezero či Louskáček. Ostatně, posoudit to můžete sami.