Jak jste se dostal k tančení a baletu?

Začal jsem tančit v šesti letech a byly to dobové a společenské tance, žádná moderna. To mě po dvou letech přestalo bavit, tak jsem přešel na disko, hiphop a street dance…

To je docela skok…

To teda je, a taky jsem s tím první půl rok bojoval. To jsem dělal do deseti let, kdy jsem se dozvěděl, že existují taneční konzervatoře. Já byl ale hrozně naivní, myslel jsem si, že když půjdu na taneční konzervatoř, tak tam budu pokračovat v tom, co mě baví už teď, disko a hiphop. Vůbec mě nenapadlo, že to bude tanec z jiného soudku. Já navíc k přijímačkám šel v nastupující pubertě, kdy jsem nabral, byl jsem docela oplácaný, takže jsem tam dostal sodu, že jsem tlustý a nejspíš mě nevezmou. Nakonec mě stejně vzali, asi objevili můj talent. První půl rok byl fakt drsný. Začal jsem růst, hubnout, navíc jsem objevil svět úplně jiného tance, než jaký jsem do té doby poznal. Takhle to trvalo do Vánoc, po Vánocích jsem zhubnul a obrátilo se to: všichni mě začali hlídat, abych jedl. To už jsem byl zase moc hubený.

Takový jojo efekt…

Přesně. A to mě pronásleduje dodnes. Musím si hlídat váhu, nemůžu jíst čtrnáct dní v kuse v KFC, nebo nic nedělat. Asi mám od té doby trochu rozhozený metabolismus. Ale to je vlastně dobře, aspoň mě to nutí zdravě žít.

Takže jste konzervatoř zvládl hravě…

Začalo mi to jít a začal jsem mít motivaci. Osm let uplynulo opravdu rychle, je to tak náročná škola, že nemáte čas na nic jiného, váš život je jen ta škola, takže jsem neměl ani šanci objevit něco nového mimo svět tance.

Když jste na konzervatoři zjistil, že se po vás bude chtít klasický balet, nelekl jste se?

Byl to šok. Prvních pár měsíců jsem se musel hodně snažit, ale tím, že u mě nejspíš objevili talent a správné dispozice a všichni mě chválili, tak jsem chytl motivaci. Kdyby mě to nešlo hned od začátku, nejspíš bych změnil školu, protože tam to chce obrovskou vůli a bez motivace to nedáte.

Takže se považujete za baleťáka?

První tři roky, kdy jsem byl v angažmá v Plzeňském divadle, jsem měl pocit, že jsem se v tom našel. Už v té době jsem ale i natáčel videa na youtube, účastnil se filmových projektů a tak dále a zjistil jsem, že i to mě baví. A že by to mohla být zadní vrátka do budoucna, protože člověk ví, že do pětatřiceti může dělat taneční kariéru, ale pak musím přijít něco dalšího. Takže já už si teď buduju půdu a aktuálně se kromě tančení věnuju i herectví a moderování. 

Takže budoucnost máte pevně v rukách.

Já se ptal už kolegů v Plzni, co mají v plánu, až přestanou tančit a oni říkali, že nevědí, že dokud to půjde, tak to půjde, a pak se uvidí. A pro mě to slovo „uvidí se“ je úplně děsivé, já jsem ve znamení býka, stojím nohama pevně na zemi a chci mít pevnou strukturu života i do budoucna.

Jaká je podle vás úroveň českého baletu?

Měl jsem možnost vidět baletní scény v Londýně a dalších městech a myslím si, že naše úroveň je v tuto chvíli srovnatelná. Samozřejmě, že Londýn je o trochu výš, ale určitě se nemáme za co stydět. Jenom by do tance a umění obecně mohlo jít víc peněz. Nepřikládáme kultuře takovou důležitost jako třeba v Rusku nebo Spojených státech. Přitom je to řehole, strašně náročné povolání…

Jasně, vy osm let tvrdě dřete, abyste dosáhli toho, že něco vypadá snadno a graciézně… Tudíž za tím pak není vidět ta dřina a lidi ani neocení, co všechno jste museli udělat. Jak se s tímhle rozdílem člověk srovná?

Když vám někdo řekne, že balet je snadný, že vás viděl a připadalo mu to lehký, tak to je největší pochvala, jaká může být. Ale není to fair play, protože tu dřinu ocení jen znalci. Laik se vás zeptá, co děláte přes den, když tancujete až večer, protože netuší, že dřete celý den. To ale nikomu nevysvětlíte.

Jasně, vy musíte za všech okolností zachovat dekorum a zdání lehkosti.

Přesně. Taky jsem zažil situace, kdy si tanečník natrhl šlachu, dotancoval a těsně za portálem padl k zemi a dál šel po čtyřech. Je to adrenalin a drsné povolání. Musím říct, že kdybych měl možnost druhé volby, tak bych se hodně rozmýšlel. Na druhou stranu jsem vděčný, protože mi tanec otevřel další dveře. Youtube, muzikály, herectví, při tom všem zúročuju, že jsem baleťák. Jsem tím výjimečný v mase ostatních influencerů. Za to jsem vděčný.

Takže vám drsná průprava pomáhá…

Zažil jsem toho spoustu a beru to jako životní zkoušky. Někdo to bere tak, že se mu děje něco špatného, já beru každou špatnou věc jenom jako zkoušku, kterou buď člověk projde, nebo neprojde. Když uspěju, tak dostanu karmickou odměnu, nebo mě to obrní. Všechno špatné je pro něco dobré.

Co nejhoršího se vám může stát na jevišti?

V jednom muzikálu, kde mám mluvenou roli a dialog s kolegou, se stalo, že ten kolega v půlce představení ztratil hlas. Měli jsme před sebou dvaceti minutovou pauzu a museli jsme vymyslet, co dělat. Tak jsme řekli jinému kolegovi, během pěti minut jsme se ho pokusili naučit to, co se ten první učil tři měsíce a já ho celou dobu vedl a nadhazoval mu. Všichni stáli v portálu a drželi nám palce. To byl slušný adrenalin.

Takže jste v polovině představení vyměnili herce?

Ano, za jiného, který neznal text a nevěděl, o co jde. Nebyla ale jiná varianta. V baletu se zase dějí jiné věci, třeba vám upadne kus kostýmu, nebo se vám zuje piškota, takže si ji zvednete ze země a předstíráte, že to je součást představení a je v tom nějaká symbolika, když tančíte s piškotou v ruce. No, symbolika v tom nebyla, ale v zákulisí všichni chcípali smíchy. Takové situace mají rádi herci i diváci a většinou je to osvěžující.

Jaký je největší tradovaný omyl o tanečnících?

Že jsme všichni homosexuálové. Takových narážek jsem si vyslechl strašně moc. Lidi si samozřejmě můžou říkat, co chtějí, ale tohle je naprostá hloupost. A hloupé je i to, že v dnešní době se pořád najdou lidi, kteří soudí jiné kvůli sexuální orientaci.

Dá se na balet sbalit holka?

Určitě! Já jsem s tanečnicemi chodil a třeba v Plzni bylo osmdesát procent lidí spárovaných v rámci souboru. Jak je člověk pořád v divadle a nemá čas seznámit se s někým jiným, tak mu vlastně nic jiného nezbývá. Máte zabité večery, máte zabité víkendy, takže kdyby byla vaše holka z jiné branže, tak se skoro nevidíte. 

Chodíte si jen tak pro radost zatancovat?

Když má někdo narozeninovou oslavu, tak jdeme, ale jinak na to nemám čas. Nejvíc jsem to rozjel na padesátinách svojí mamky. Jsem trochu exhibicionista, a navíc mě tam do toho ostatní tlačili.

Další část vaší kariéry se týká youtube. Dnes jste influencer se sto padesáti tisíci followery, ale jak jste začínal?

Já začínal, když byl youtube v plenkách. Bylo mi šestnáct let a youtuberů tu bylo jen pár. Nejdřív jsem točil na stream.cz, když to ještě fungovalo pro uživatele, a po roce 2011 jsem se přesunul na youtube. Šel jsem s mainstreamem a nic moc se nedělo. Pět let jsem přešlapoval na místě. Pak jsem se dal dohromady s mojí dnešní přítelkyní, která je i mojí produkční, a společně jsme to vzali z jiného konce. Vymysleli jsme nové koncepty, nové série, které fungují…

V čem ta změna spočívala?

Základ mojí tvorby je, že si do videí zvu osobnosti, ale reálné. A najednou to dosáhlo úplně jiné úrovně, a hlavně se mi podařilo získat i dospělé publikum, protože na youtube běžně koukají hlavně děti do patnácti let. Mně se podařilo oslovit všechny. Dokonce i moje babička se na to dívá.

Zaujaly mě hlavně vaše lekce baletu pro laiky což je jedna z vašich video sérií na YouTube s názvem Baletní akademie. Co na to pak oběti vašich tréninků říkají?

Zatím jsme měli lidi, kteří si ze sebe umějí udělat srandu a jsou nad věcí. Takže všechno v pohodě. Oni dopředu vědí, že nic geniálního nepředvedou a spíš jsou šťastní za tu zkušenost a zážitek. A za to, že jsou součástí originálního internetového pořadu.  

Jaké jsou vaše další cíle?

Teď bych chtěl získat větší role na divadle. Začal jsem kvůli tomu chodit k Lindě Finkové na zpěv. A chtěl bych rozjet moderování. Ideálně moderovat pořad v televizi a skrz to zabrousit do činohry. A můj strop je filmové herectví. A můj životní sen je být hollywoodská hvězda.

Až tak?

Ano, mám hodně velké cíle. Ale mám na to dalších dvacet let. A vím, že k tomu patří řada obětí. Jsem třeba rozhodnutý nemít děti, protože mým dítětem bude moje kariéra. A moje přítelkyně to vidí stejně.

V tom je evidentně vaše výhoda: víte, co chcete a jdete si za tím.

To ano. Taky si myslím, že klíčem k úspěchu obecně je duchovní rozvoj, bez toho to nejde a nemáte lidem co předat. Můžete být např. vyjímečný zpěvák nebo herec, ale pokud váš hlavní záměr bude pouze stát se slavným a nijak dál nehodláte svou popularitu zůročit např. jakýmkoli druhem osvěty, tak se ten pravý úspěch po kterém tak toužíte nikdy nedostaví.

Kdybyste měl šestiletému dítěti poradit, jak začít s tancem, co byste mu řekl?

Tam jde hlavně o to zjistit, jestli chtíč těch dětí je opravdový. Ono se to rychle projeví, protože ho to buď přestane po pár měsících bavit, nebo vydrží. Na konzervatoř pak půjdou po několika letech přípravy, takže dítě s tím většinou přijde samo. Jedině pak to má smysl. A určitě je dobré myslet i na zdravotní stav, dispozice, talent a podobně. Pokud jde o čistý chtíč, dítě to miluje a pořád po rodičích chce, aby ho brali do divadla, tak pak není co řešit.