Kateřina Routková "Tělo musí nějak vypadat"

S Kateřinou Routkovou o dřině na konzervatoři, pohodě na univerzitě, chování šéfů oblastních divadel a o ideálu baletky. 

 

Co vás přivedlo k baletu?

Víte, že už nevím? Bylo mi asi pět a nejspíš mě přihlásila mamka. Chodila jsem na „zušky“. V Jeseníku, v Liberci, v Třebíči, tak jak jsme se stěhovali. Pak jsem šla na osmiletý gympl a tam jsem zůstala do půlky kvinty, kdy jsem udělala rozdílovky na konzervatoř. A z půlky kvinty jsem šla do pátého ročníku na konzervatoř.

Stačilo vám takhle zkrácené studium tance?

Faktem je, že člověk není kolikrát ani po osmi letech konzervatoře připravený na jeviště. Technika, zkušenosti, rychlost učení, herecký projev… to všechno přichází s věkem, až když se člověk otrká. Já měla průpravu ze „zušek“ a snad i talent. Ale na život v divadle vás připraví až život v divadle.

A vy jste se připravila kde?

První profesionální vystoupení jsem asi měla právě v Hybernii v Labutím jezeře. To jsem byla ještě na škole v posledním ročníku a naše paní profesorka, která tu taky tancovala, vzala tři holky z našeho ročníku na praxi.   

Vybrala jste si nejtěžší taneční obor. Co vás na baletu nejvíc baví?

Asi preciznost. Jsem perfekcionistka a balet je o tom pořád se zlepšovat a stejné věci dělat pokaždé jinak, lépe, s jinými prvky. A samozřejmě tancování samotné. Balet je hezký na koukání, nejestetičtější možný pohyb.

Pohyb, který působí lehce, ale je vykoupený dřinou a utrpením…

Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem si ani nemohla obout špičky a všechno mi to přišlo hrozný, ale člověka pořád žene touha se zlepšovat a někam to dotáhnout. Horší je, když přijde únava a s ní třeba úrazy.  

Na první pohled se od kolegů lišíte svým vzděláním. Studovala jste na Karlově univerzitě. Co vás to napadlo?

Byla to spíš sranda. Vysokou školu jsem vždycky chtěla, ale hlásila jsem se na AMU. Tam mě nevzali a řekli mi, ať rok počkám. Když mě nevzali ani druhý rok a já trochu nevěděla, co se životem, tak jsem se přihlásila na Katolickou teologickou fakultu, obor Dějiny evropské kultury. Zároveň s tím jsem byla v angažmá v Ústí nad Labem. Bydlela jsem v Praze a každý den jsem jezdila tam a zpátky. Byl to docela mazec, zpětně vůbec nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. Asi to bylo tím, že jsem do školy moc nechodila.

Diplomovou práci jste psala na téma Vliv politických režimů na balet Národního divadla ve 20. století… K čemu jste došla?

Že to bylo velice zajímavé. (smích) Nejvíc jsem trpěla při rozhovorech s pamětníky, o kterých jsem věděla spoustu nepříjemných věcí. To mi moc nešlo. Ale na tohle téma ještě dělám PhD.

Takže jste se s magisterským titulem vrátila k baletu.

Tancovala jsem na volné noze, hodně jsem tancování i učila. Mě baví učit děti balet. Přes den učit, večer tancovat, to bylo fajn období.

Jaká je vlastně úroveň českého baletu?

Myslím, že Národní divadlo je na hodně dobré úrovni, oblastní divadla už si netroufnu porovnávat. Zažila jsem to. Mají to těžké, jejich podmínky jsou absolutně strašné. S platem třináct tisíc, od rána do noci, jeden den v týdnu volno a chování šéfů často absolutně neodpovídá tomu, že řídí dospělé pracující lidi, kteří mají svou práci rádi a snaží se ji dělat co nejlíp. Je to ale hodně specifická práce. Jste v kolektivu s mladýma, hodně zajímavýma lidma, pracujete kreativně, s emocemi. Mě vždycky nejvíc bavily zkoušky, při představeních jsem bývala nervní, navíc zájem publika na oblastech nebývá tak velký. Z divadla jsem ale odešla hlavně kvůli chování šéfů. Když jsem chodila do školy, přišla jsem si vždycky jako v Jiříkově vidění, že tam se mnou jednají slušně. Když pak byli spolužáci vynervovaní ze zkoušek, já byla úplně v klidu, protože oproti stresu v divadle tohle nebylo nic.   

Čeho se při tanci nejvíc bojíte?

Chyby. Bojím se, že se mi něco nepovede.

A co kanadské žertíky?

Těch jsem obětí docela často. Třeba v Labutím jezeře hraju královnu, sedím na trůně a vidím přímo do zákulisí, kam diváci nevidí. Když si tam někdo stáhne kalhoty nebo udělá jinou blbost, je těžké se udržet.

Vedete řádnou životosprávu?

Jsou kolegyně, které si dají svíčkovou, já jsem se musela spíš hlídat. Za ty roky už jsem si ale zvykla. A nikdy jsem u toho netrpěla. A dospěla jsem na kafi.

Kariéra baletky je relativně krátká. Máte plán pro „důchod“?

Už rok řeším, co budu dělat. Teď učím děti na základní škole. Učím i balet, to je asi nejčastější činnost po konci kariéry.

Co byste doporučila rodičům, které chtějí dát dítě tancovat?

Kdybych byla rodič, tak bych to dítě šoupla v šesti letech do zušky, kde se neučí jen balet, ale i moderna a lidovky. Před baletem je taneční gymnastika, kde se člověk naučí, kde má hlavu, jak hýbat kterým svalem, naučit se stát rovně a tak. Hodně důležité je, aby dítě mělo fyzické dispozice k baletu, jinak to bude mít mnohem těžší.

Jaké dispozice?

Musíte mít velké nárty, musíte mít vytočené kyčle, ideálně prošláplá kolena a tělo musí nějak vypadat. To je ideál baletky.

Takže na baletku musíte být tak trochu špatně narostlá?

Přesně tak.