Co vás přivedlo k tanci?

Já jsem se vždycky rád hýbal a už jako malý jsem vždycky tancoval. Jako Michael Jackson. Jackson byl můj vzor a inspirace. A samozřejmě taky Šmoulové a podobný věci.

Takže když začal hrát Michael, anebo taťka Šmoula, tak to s vámi začalo šít a nemohl jste si pomoct?

 Přesně tak. A když jsme pak byli s rodiči někde, kde se tancuje, tak jsem vymetal všechny parkety. Nejdřív mě ve čtyřech letech dali na gymnastiku, ale ta mě nebavila, protože není o tanci. Moje babička ale kamarádila se zpěvákem ze Státní opery a ten ji odkázal na paní učitelku Olgu Kindlovou, že ta vede taneční kroužek a shání kluky, protože těch je v baletu málo. Tak jsem to zkusil a už jsem u tance zůstal.

Ani s pubertou vás to nepřešlo?

To už jsem byl na konzervatoři a pořád mě to bavilo. Já jsem navíc moc nechodil na mejdany, v tý době mě to ani nebavilo. Měl jsem svoji kapelu a to mě bavilo víc.

Tanec má ale spoustu stylů, tak proč jste si vybral ten úplně nejnáročnější?

Je to úplně stejný jako s hudebníky: když se člověk naučí to nejtěžší, tak se pak líp schází k tomu lehčímu, snáz se to učí. Kdybych se předem rozhodl, že budu dělat jenom hiphop, tak se ke klasice už nikdy nedostanu, protože se to nestihnu naučit.

A co vás v tu chvíli motivovalo vybrat si tu nejtěžší cestu?

Mě to prostě bavilo. A vtáhlo mě divadlo. Už na přípravce jsem dostával dětské role v opeře a kdo divadlo zkusí, tak si ho zamiluje a už nechce přestat.

Ani dril a dřina vás neodradily?

Je to hodně těžký, ale mě nikdy nenapadlo skončit. Nikdy jsem si neřekl, že je to moc a že už jsem unavený. Spousta lidí ale samozřejmě odešla. Z pětadvaceti lidí jich zůstane třeba deset. Hlavně holky to mají těžké, musí si udržovat figuru…

Tak to vy snad taky. Přece nemůžete přijít na jeviště s pivní vanou…

Tak pokud ten kluk nemá opravdový pupek, tak se nějaké to kilo navíc ztratí. Já jsem to teda nezažil, já mám po tátovi dobrý spalování.

Kdybych za vámi přišel s tím, že chci dát syna na tanec, potažmo na balet, co byste mi poradil?

Začít co nejdřív. Nemusíte hned začít s baletem, do kroužku se mnou chodili kluci, co tancovali lidovky nebo moderní tance, každý si může vybrat, co ho baví. Hlavní je, aby ho to bavilo, a pak vydrží. Je to jako v celém životě. Z práce, která vás nebaví, odejdete, anebo to schytáte zdravotníma problémama.

A s čím je nejdůležitější se smířit?

Že to je makačka. Ve škole jste od osmi ráno do šesti večer. Plus soboty. Jediný volný den je neděle. Když pracujete na představení, tak jste ve škole denně i dvanáct hodin.    

Kde jste začínal?

Ještě na škole jsem začal tancovat v Pražském komorním baletu u Lucky Holánkové. Ředitel naší školy taky založil Bohemia Balet. Je to vlastně školní balet, jehož myšlenka je, že v něm najdou práci tanečníci, co po škole nejdou rovnou do angažmá.

Jak se dá dlouho vydržet tancovat?

To je dobrá otázka… Už mi bylo třicet a kolegové z práce mi říkali, že ve třicíti se to láme. A opravdu to začínám cítit. Míň vydržím, déle regeneruju. Jeden starší kolega mi řekl: Život tanečníka je strašný. Celý život dře, aby byl dobrý, a když už se to konečně naučí, tak už zase nemůže, protože ho to bolí, a končí.

Je to tak, že máte podobnou životnost jako fotbalisti, ale ti většinou končí zajištění na zbytek života...

Tanečník taky končí v průměru v pětatřiceti a víme o tom. Smíření s tím nejsme, štve nás, že tu není takové zázemí, aby umění mělo stejnou nebo podobnou popularitu jako sport. My se snažíme balet popularizovat, přiblížit ho mladým lidem a nic víc pro to udělat nemůžeme. Pokud to nebude populární a lidi se o to nebudou zajímat, tak do toho nikdo peníze dávat nebude.

Jako chlap ale musíte mít výhodu, ne? Přece jenom je vás míň…

Určitě. I když s otevřením hranic je konkurence čím dál víc. Někdy už se to maže. Na konkurzu do Národního divadlo bývá stejně kluků jako holek.

Hrozí vám ruská konkurence?

Taky, ale je tu i spousta Francouzů. V Hybernii tančí hodně Rusů, Ukrajinců, Moldavanů…

Nesmáli se vám kamarádi, když jste se dal na balet?

Občas se s někým seznámím, a když se zeptá, co dělám za práci, řeknu, že v divadle… A oni se pak ptají, proč to neřeknu hned. Ale zkuste si přijít do plný hospody a u piva říct, že jste baleťák… Tohle je samozřejmě vtip. Já se navíc potkávám spíš s lidma z oboru, s herci, muzikanty, takže to určitě neberou špatně. A nikdy se mi nestalo, že by se se mnou někdo nechtěl bavit kvůli tomu, co dělám. Já nabízím i sousedům u nás v Úholičkách lístky a spousta jich už na baletu byla a musím říct, že jsou často překvapení, že je tanec baví.

No právě! Vůči klasickému baletu existuje spousta předsudků, které byste měl vyvrátit…

Pro spoustu lidí je to nepochopitelný… Mně se třeba lidi ptají, jestli nosím na pódiu balerínku… Ale já vždycky zájemcům nabídnu, ať se přijdou podívat a buď je to chytí, nebo ne. Každý jsme jiný. Tatínek mojí přítelkyně taky na balet moc chodit nemusí, tak ho nenutím. On nemusí do divadla, já nemusím na fotbalový stadion. Ale než něco odsoudíme, měli bychom to aspoň jednou vidět. Jednou za život by měl každý na balet zajít. Ono totiž když to pak vidíte, tak vás to zaujme.

Jasně, člověk aspoň na vlastní oči vidí, co je to za dřinu a umění. Kdo z nás nezkoušel zvedačku z Hříšného tance…

Přesně…

… ale komu se povedla!

Musíte je zkoušet v bazénu!

Chci tím říct, že když pak potkáte někoho, kdo zvládne zvednout přes padesát kilo živé váhy nad hlavu a ještě nespadnout, tak to vzbudí váš respekt…

Určitě! Tohle je ale hlavně technika. Jako točení piruet…

To taky! Naprosto nechápu, že u toho nezvracíte!

Ten trik je v tom, že se hlava nechává rovně a otáčí se tělo. A na poslední chvíli se dotočí hlava. Pak se vám nemotá. A zbytek je dril a trénink.

To je další pro mě neuvěřitelná věc: něco, co vypadá tak ladně, lehce, ležérně je výsledkem neuvěřitelné dřiny…

Tam je to doslova o krvi. Pokud někdy uvidíte, jak vypadají nohy holek ve špičkách… V tomhle to mají holky mnohem horší.

Už jste přemýšlel o tom, co budete dělat po kariéře?

Samozřejmě o tom přemýšlím, ale život mi vždycky něco přinesl a předpokládám, že se to stane i v budoucnu. Akorát doufám, že poznám ten pravý čas, kdy slézt z pódia.

Jak se to dá poznat?

Musíte mít zodpovědnost. Vy sám to musíte posoudit a vycítit.

Jak vypadá u baletu humor na jevišti nebo v zákulisí? Já jsem slyšel něco o pálivé masti do trikotu…

To jsem ještě nezažil! To je dobrý nápad, děkuju za tip! My se spíš snažíme odbourat, rozesmát. Většinou, když je nějaká herecká situace, kdy netančíte, jen posouváte děj. V tu chvíli je nejvhodnější chvíle někoho odbourat. Stačí něco zašeptat. Ono se pak někdy v baletu mluví víc než v činohře.

Takže vyloženě nešikanujete svoje kolegy?

Ale jo, šikanuju. Kolegyně má třeba v Labutím jezeru španělský výrazový tanec. Je to hodně živelný, vášnivý… Tak se k ní občas nakloním a řeknu: Hlavně musíš být sexy! A to jí odbourá a je všechno, jen ne sexy. Ale podobný věci vás vyburcujou, vytrhnou z rutiny a ve výsledku pomůžou. Když se nám povede nějaká sranda, tak nás to pak o to víc baví a o to líp hrajeme. A divák ani nepozná, že se děje něco neobvyklého.

Do trikotu chodíte na ostro?

Tak to by bylo hodně sexy… Ne! Musíme nosit suspenzor…

To jsem si právě říkal, jestli něčím vycpáváte.

Jo, jasně, ponožkama, ale nesměj sklouznout dozadu… Ne, dělám si srandu. Používáme klasický suspenzor, jen nemá tvrdý předek, nechrání, má jen estetickou funkci. Líp to vypadá a všechno zůstane na svém místě, nic nelítá.

Jaké je největší klišé a baletu a baleťácích?

Že jsme teplí… Automaticky se předpokládá, že když se dá někdo na balet, musí být gay. Ano, je jich dost, dneska je to, aspoň mi to tak přijde, navíc trochu moderní – být gay. Nic proti, patří to k téhle době. A platí to i o jiných oborech. Tahle fáma vznikla asi trochu díky Harapesovi a kvůli tomu, že se baleťáci líčí. Ale to se herci líčí taky, u tanečníků je to jen víc vidět, větší linky, větší oči…

Co se děje za nejčastější nehody nebo průšvihy?

Blbý je, když má člověk okno.

Okno v tanci? A pozná to někdo? Prostě to jen nějak doskáčete…

To je hodně poznat! Záleží samozřejmě, kdy se to stane. Když má člověk sólo, tak je to v pohodě, protože tam fakt něco zaskáče, ale když se dělají formace a najednou tam někdo chybí, nebo dělá něco jinýho, začne tancovat makarenu místo baletu, tak je to poznat.

Máme i takové sny jako herci?

Mám a je to strašný! Vyběhnete na jeviště a najednou naprostý okno, vůbec nevíte, co máte dělat. A v reálu se to stává taky. To se pak musíte rychle někoho chytit.

Jaký je vás denní režim a životospráva? Předpokládám, že svíčková se šesti pro vás neexistuje…

Jenže svíčková je moje nejoblíbenější jídlo… Jím normálně jako typický Čech. Knedlíky, kachna, výpečky, zelíčko, to všechno mám rád. Jen si to nesmíte dát před představením, protože to pak neuskáčete. To samý s chozením do hospody. Když po představení dorazím do hospody, tak už jsou všichni opilí.

Hrajete v kapele, je to jen koníček?

Já vždycky na něco hrál, na konzervatoři jsem hrál na klavír, pak jsme s kamarádem založili kapelu, z ní nám vypadl bubeník, tak jsem to vzal za něj. Teď mám třetí kapelu, jmenuje se Jefferson a chystáme nové album.

Vaše přítelkyně je od fochu?

Vůbec ne.

A je to lepší?

Netuším. Když někoho člověk miluje, tak je to jedno. Faktem je, že si do toho nekecáme. Ale chodil jsem i s baletkou a žádný problém v tom nebyl.

Nenapadlo vás udělat něco jako baletní Stardance? Vzít čtyřicetiletého laika a začít ho učit figury?

To by asi neprošlo, myslím, že by to nezvládli, bylo by to komický. Kdyby to tak mělo být míněný, že by to nejdřív ukázali profíci, a pak by to zatančili amatéři, co to trénují čtrnáct dní, tak to by na vážno určitě nešlo.

Hrajete šaška, hrajete prince, hrajete padoucha Rudovouse. Jak se baletními prvky dá odlišit charakter tak odlišných postav? Jak se třeba tancuje záporák?

Charakterem pohybu. Stejný taneční prvek můžete provést pokaždé jinak. Třeba s větší razancí a energií. Je to stejný jako se slovy. Pomocí intonace může být stejná věta řečená jako rozkaz nebo věta oznamovací.

Jaká je vlastně současná úroveň českého baletu ve srovnání se zahraničím?

Je to můj subjektivní názor, ale myslím si, že na tom vůbec nejsme špatně, naopak. Problém je v tom, že ubývá dětí, které se hlásí na školy. Když totiž přijde na přijímačky třicet dětí a vy máte vybrat dvacet dětí do třídy, tak vezmete i ty, které by normálně vypadly kvůli nedostatku nadání. Školy máme skvělé, Pražská konzervatoř a Taneční centrum Praha jsou obě dobré a obě produkují dobré tanečníky. Pokud budou rodiče vodit děti na tanec, tak se o něj nebojím.  

Dá se na balet sbalit holka?

To nevím, ještě jsem to nezkoušel.

A když jdete s holkou na diskotéku, tak jste králem v parketu?

Ne, ne, většinou stojím v koutku a šlapu zelí. Záleží teda v jaké fázi večera to je. Začnu se šlapáním zelí a když se to rozjede, tak je možné všechno. I zvedačka.

Takže si chodíte po práci ještě zatancovat?

Jasně. Ale když se mi nechce, tak chci za tanec stovku nebo rovnou řeknu, že dneska nepracuju. 

Co říci závěrem?

Tanec je jeden z nejstarších uměleckých projevů člověka. Je to zdroj radosti a energie. Je to přirozený pohyb, který zvládne úplně každý. Lidé, tančete jako o život!